V období 13.1. až 12.2. jsem s kamarádem navštívil jihoamerický kontinent, konkrétně jeho jižní část - Patagonii. Naše cesta začala v hlavním městě Argentiny - v Buenos Aires. Odtud jsme pokračovali na jih, až do městečka Ushuaia, které je považováno za nejjižnější město na zeměkouli. Domů do Trutnova to bylo vzdušnou čarou 14066km. Docela kus. Odtud jsme se vydali zpět na sever, částečně po argentinském a částečně po chilském území až do hlavního města Chile - Santiago. Tady naše putování skončilo. Najeli jsme 9000km a viděli jsme kus světa.

13.1. Naše cesta začala v Pardubicích na vlakovém nádraží, kde jsme sedli na Pendolino a odfrčeli na letiště do Vídně.

14.1. jsme přiletěli přes Paříž do Sao Paula v Brazílii, kde jsme svedli urputný boj o zavazadla. Boj jsme nakonec po 4 hodinách vyhráli a odletěli do Buenos Aires. Dokonce s námi letěla i naše zavazadla a společně jsme přistáli v hlavním městě Argentiny. Prohlédli jsme si prezidentský palác Casa Rosada, slavný balkón, kde Evita Perónová fascinovala davy, nějakou demonstraci, čističe bot a bohužel i spoustu žebráků. Po výtečném vínku jsme večer ulehli do postele v hotelu Chile.

15.1. jsme se vydali na prohlídku čtvrti italských emigrantů La Boca. Zde je hlavní atrakcí pěší zóna Caminito, kde jsou domy pobité barevnými plechy a kde vás upoutají nejen tanečníci, ale hlavně tanečnice tanga. Cesta sem městskou dopravou byla zážitek. Autobus je nutné platit drobnými mincemi, které se ale nikde v Argentině nevyskytují. Aspoň ne pro nás. Když jsme se nakonec rozhodli, že pojedeme načerno a vlezli do busu, nějaké paní se nás zželelo a několika drobnými mincemi nás obdařila. Tak jsme se z černých pasažérů stali bílými a autobus se mohl rozjet.

16.1. a 17.1. jedeme na jih přes město Mar del Plata, kde jsou prý nejhezčí pláže atlantického pobřeží Jižní Ameriky. No nevím, nás moc nenadchly. Drtíme kilometry pravou argentinskou pampou, což jsou pastviny se stády krav, pole s obilím a kukuřicí, ale hlavně neskutečnou rovinou, kam oko dohlédne. Vede po ní silnice téměř bez zatáček, na jaké jsme zvyklí z domova. I když, po 20 či 30km se přeci jen mírná zatáčka najde, ale pak zase nic. Projíždíme městem Bahia Blanca, které je považováno za vstupní bránu do Patagonie.

18.1. odjíždíme časně ráno v 5.30 na poloostrov Penninsula Valdés, což je jedna z nejzajímavějších přírodních rezervací. V severní části Punta Norte fotíme kolonie lvounů, v Punta Cantor rypouše sloní a asi 3km jižněji na nás čeká tučňák Magellanův. Závěrky foťáků cvakají a nás bolí ukazováček od spouště.

19.1. cestou jsme udělali hodinovou pauzu v přístavu Comodoro Rivadavia, kterou jsme vyplnili nákupem vynikajícího argentinského vína a já navíc "průserem". Jinak se ona činnost na místním WC nedá nazvat. Pokračujeme dále na jih, cestou vidíme první stáda lam, pampa pomalu přechází ve step, úrodná pole mizí a po obou stranách neskutečně rovné silnice rostou traviny a řídce keříky. Mezi nimi se objevují ropné těžební věže. Večer fotíme nádherné západy slunce.

20.1. asi 150 km od Comodoro Rivadavia nás čeká Bosque Petrificado - zkaměnělý les. Obdivujeme zde jehličnany rodu Proaraukaria a Araukarit, které jsou různě naskládané po zemi. Zkamenělé kmeny stromů jsou staré až 220 milionů let.

21.1. naše cesta vede opět na jih. Ve stepi se objevují už jen traviny, malé keříky a mechy. Stáda krav vystřídala stáda ovcí. Prohlížíme si zatopený kráter sopky Laguna Azulo a po přechodu hranic se dostáváme do Chile. Trajektem zdoláváme Magallanesův průplav a vstupujeme do Ohňové země - Tierra del Fuego. Tato nejvzdálenější část světa dostala své jméno podle ohňů zapalovaných indiány kmene Yahgan, které vídali námořníci z lodí evropských dobyvatelů. Ohňová země se sestává z jednoho velkého ostrova Isla Grande de Ruerra del Fuego a spousty málo osídlených ostrůvků. Magellanův průliv odděluje souostroví od jihoamerické pevniny.

22.1. krajina se jako zázrakem mění. Z patagonské roviny se začínají zvedat kopečky a kopce, tráva je opět zelená, fotíme stáda lam Guanaco, plameňáky, bílé lamy Alpaca, míjíme stáda krav, koní a ovcí. Zastavujeme se u lesa, který jsme nazvali "vousatý". Na všech stromech parazituje Usnea Barbata, dlouhé zelené mechy připomínající vousy. Ve 13 hod. jsme dosáhli  nejjižnějšího města na zemi, Ushuaia. Celá tato oblast se taky nazývá "Konec světa - Fin del Mundo". Odtud nás dělí jen 150km k Mys Horn a 1500km od Antarktidy.

23.1. ráno jsme dojeli k tabuli s nápisem "Aqui Finaliza la Ruta Nac. No.3", což je označení silnice č.3, která vede z Buenos Aires a tady po 3079km končí. Jižněji už žádná silnice nevede. Poté vyrážíme podél jezera Roca Lake na Sero Guanaco, asi 1000m nad mořem vysoký vrchol, odkud jsou nádherné výhledy na Beaglův kanál. Míjíme "pokřivený" les a na vrcholu objevíme šedou lišku patagonskou. Naše fotografické smysly se opět rozechvěly a cvakáme a cvakáme. A to nás ještě čekají fotografie dravce Chimanga.

24.1. nás čeká v přístavu loď, se kterou se plavíme po Beaglově kanálu.  Je zde rozseto množství menších i větších ostrůvků, kde po nás pokukují kormoráni, lachtani a lvouni, my pokukujeme po nich a fotíme. Odpoledne Ohňovou zemi opouštíme.

25.1. se krátce zastavujeme ve městě Punta Arenas, ležící na úpatí And na břehu Magellanova průlivu. Snad všichni si sáhneme na palec nohy sochy indiána, abychom se sem podle pověry ještě vrátili. Pak už se ale moc těšíme na nejkrásnější jihoamerický národní park Torres del Paine. Večerní scenérie s typickými skalními sloupy nám vytvořily neopakovatelný obraz tohoto horského masívu. 

26.1. ráno vyrážíme do parku, který s tyrkysovými jezery, horskými bystřinami a vodopády vytváří jakousi miniaturní Aljašku Jižní Ameriky. Naším cílem jsou žulové věže Torres del Paine, zvedající se téměř kolmo do výšky 2800m. Počasí nám přeje i když je v této oblasti nestálé a nepředvídatelné. Po 4 hodinovém výstupu se přehoupneme přes skalní hranu a před námi se objeví jezero, nad kterým se tyčí mohutné věže. Jen těžko chápeme, že kolmá část  má přes 800m a celkové převýšení nad jezírkem je kolem kilometru. To se musí vědět a vidět. Jako správný "Hroch" jsem si samozřejmě nenechal ujít příležitost se v ledové vodě jezírka vykoupat. Uneseni velkolepostí scenérie Torres del Paine odcházíme pomalu dolů a jen těžko zpracováváme právě prožité dojmy. Večer se přesouváme k jezeru Lago Pehoé, kde náš úspěšný den završíme krásnými fotografiemi vrcholků Los Cuernos - Rohy. 

27.1. po ránu se necháme opět zlákat masívem Los Cuernos. To jsou nádherně vykroužené vrcholky skal pokryté černými naplaveninami. Smaragdově zbarvená voda jezera Lago Pehoé dotváří snad dokonalý obraz krajiny. Přesouváme se po parku kolem jezer, burácejících řek a vyhlídek, které berou dech. Fotografie vodopádu Salto Grande a lam guanaco návštěvu této úžasné oblati završí.

28.1. noc jsme strávili v kempu v městě El Calafate, které se nachází v dalším úžasném parku Los Glaciares. Pro ten jsou typické úchvatné scenérie ledovců a horských štítů andského masivu na chilsko-argentinské hranici. Nás láká ledovec Perito Moreno, jeden z mála narůstajících ledovců na světě. Každopádně pohled na 60m vysokou "řeku" ledu, ze které se čas od času kus odlomí a se hřměním se řítí do vod Canal de los Témpanos je zážitkem, na který se nezapomíná.

29.1. se probouzíme v severní části parku, kde se nachází jedna z nejmajestátnějších horských oblastí And, masiv Fitz Roy. I přesto, že noc byla jasná a plná hvězd, tento den máme na počasí smůlu. Snad jedině fotografie duhy nad vesničkou El Chaltén nám může trochu spravit náladu. A tak šlapeme k jezeru Lago de Los Tres, odkud má být krásný výhled na Monte Fitz Roy. Naděje umírá poslední se říká a proto jsme věřili, že se obloha roztrhá během výstupu. Marně. Osm hodin v dešti nám bylo odměnou za naši snahu. A to v Patagonii díky trvalým silným větrům prší vodorovně. Goretexové oblečení tady nepomohlo, vše napravila až hospůdka v El Chaltén.

30.1. mraky se trhají, já chytám fotografickou horečku a po odbyté snídani vyrážím sám směr Fitz Roy s vidinou, že snad "bude líp". A taky bylo. Nepřístupná hora se mně postupně začala ukazovat, mráčky odfoukával vítr a já jsem si celý den užíval pohledů na 3500m vysoký vrchol. Říčka s červenými kameny a vodopád už byly jen třešničkou na dortu.

31.1. a 1.2. nás čekají dlouhé přejezdy po štěrkových silnicích, kde potkáváme lamy guanaco a skupinky pšrosů nandu. Naším dalším cílem je Parque National los Alerces, kde u jezera Futalaufquen fotíme čejku chocholatou, husu šedohlavou a Jižní kříž.

2.2. jedeme lodí po jezeře Lago Ménendez do oblasti, kde jsou rozlehlé porosty Alerce. Mohutného (až 60m vysokého a až 4m v průměru) a dlouhožijícího (až 4000 let) jehličnanu, který je druhem modřínu. Daří se jim na severní straně, kde mají více slunce a kmen dorůstá v průměru 0,8 - 1,2mm za rok. Kolem nich je neproniknutelný bambusový podrost, jehož kmeny nejsou duté jako v jiných částí planety.

3. a 4.2 projíždíme NP Nahuel Huapi, kde podnikáme túru ke kamenným věžičkám Cerro Catedral. Je odtud úžasný výhled na 100 km dlouhé ledovcové jezero Nahuel Huapi. Po prohlídce města San Carlos de Bariloche s typickými budovami ze dřeva a kamení přejíždíme argentinsko-chilské hranice a spíme u jezera Todos los Santos.

5.2. v noci a ráno prší, z focení 2660m vysoké sopky Osorno není nic. Ale mraky občas rozfouká vítr a vzniklou trhlinou prokoukne slunce. Vždycky jen na chvilku, jako by se nás bálo. My se však nebojíme a vyrážíme nafotit nádherně dramatické scenérie nad jezerem. Vždy tak 10 až 15 minut, pak zase prší. Odpoledne se nám Osorno malinko ukáže, špičku však stále tají. Odjíždíme do města Villarica. ležící na jihozápadním břehu stejnojmenného jezera. Pod stejnojmennou 2847m vysokou kouřící sopkou. Ta dominuje zdejší krajině a celému NP Huerquehue. Noc trávíme v kempu v městečku Pucón a kujeme pikle, jak sopku Villarica zdolat.

6.2. předpověď počasí hlásí polojasno až zataženo, ale bez deště. To je dobře, čeká nás araukáriový les v NP Huerquehue. Od nádherného jezera stoupáme asi 900 výškových metrů a celou cestu sledujeme vulkán Villarica, který je jako na dlani. Ze zatažené oblohy je obloha modrá a tak v nás trochu hlodá obava, jestli počasí vydrží i další den, kdy chceme na vrchol sopky. Užíváme si zdejší krajinu, která vypadá, jako bychom se vrátili do pravěku. Nad námi se tyčí 30m vysoké araukárie, okolo nás je neproniknutelný prales plný bambusů, jsou tu krásná jezera s průzračně čistou vodou, potoky a vodopády.

7.2. vstáváme brzo ráno, těšíme se, že si splníme svůj dávný sen - zdolat činnou chilskou sopku. Villarica je v tuto chvílí téměř na dosah. Nad hlavou nám ještě svítí hvězdy, počasí vypadá dobře. Když však sedáme do auta, začíná se zatahovat a naše naděje na výstup pohasíná. V duchu si říkáme, že jsme měli výstup uskutečnit den předem, kdy bylo navzdory předpovědi krásně. Po dosažení výšky 1450m se dostáváme nad oblačnost - je inverze. Vybavení cepínem, mačkami a přilbou začínáme s horským vůdcem stoupat. Nejdříve jdeme po lávě, pak po sněhu a po 4 hodinách jsme na vrcholu. Sopka nás přivítala silným hřměním a z kráteru se vyvalily oblaka dýmu. Ten štípe do očí a nedá se v něm dýchat. Naskytly se nám úžasné výhledy na okolní sopky a taky na Osorno, kde nám předtím pršelo. Všechno pečlivě dokumentujeme a po hodině navlékáme speciální kalhoty a sedák. Čeká nás sestup. Vlastně sjezd. Sjíždíme sopku po zadku - sami tomu nevěříme. Brzdíme cepínem a po hodině jsme dole.

8.2. dopoledne ještě od jezera Villarica fotíme sopku, která tento den opravdu hodně kouří. Asi by se tam dnes jít nedalo a tak jsme vlastně měli úžasné štěstí. Znovu si celou akci promítáme v hlavě a pořádně si uvědomujeme, co se nám včera podařilo. Přesouváme se do města Temuco, kde byla v roce 1881 podepsána smlouva mezi chilskou vládou a Mapuči. Odtud už je jen kousek k vodopádům Salto del Laja. Téměř 50m vysoké kaskády na řece Laja jsou někdy označovány jako malé Iguazu.

9.2. navštěvujeme město Chillán, které se nachází na Panamerikaně mezi Santiagem a Temucem. Denně tam probíhá Feria de Chillán, což je jeden z nejbarvitějších trhu v Chile. Odpoledne odjíždíme do Santiaga, po pravé straně dálnice se začínájí zvedat Andy, pod nimi vidíme nádherně upravená políčka. Na těch se pěstují jablka, broskve, kukuřice, víno a taky kiwi.

10.2. nás čeká prohlídka hlavního města Santiago de Chile, centrum města, Plaza de Armas, katedrála Metropolitana, prezidentský palác la Moneda, obchůdky a hlavně hospůdka La Pijojera. Zde připravují speciální nápoj Teremoto, což je půl litru bílého vína, panák ferneta a kopec citronové zmrzliny. Vypadá na první pohled jako půllitr piva, ale následky má horší. Po požití dvou a více se mu přezdívá zemětřesení. Večer ještě navštěvujeme restauraci Los Buenos Muchachos, kde nám místní krojovaní tanečníci a tanečnice předvádí své umění.K večeři lahvinka chilského vína a pariáda završují naše putování po Patagonií.

11.2. odlétáme ze Santiaga přes Sao Paulo a Paříž do Evropy.

12.2. přistáváme ve Vídni. Ze zavazadel přistálo pouze jedno, to moje mě dohonilo až druhý den doma. Tak mě čekala v půlce února cesta z Vídně do Trutnova v kraťasech a botaskách.

Zpět
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Powered by Phoca Gallery